PROFÍCI VE VAŇKOVCE

Kde se vzala vaše přezdívka Danglár?
Tu přezdívku jsem dostal ještě na vojně od kamaráda a budoucího spolužáka z VŠVU Paľa Bradovky, který mi ji psal místo oslovení na obálky. Místo „Soudruh vojín“ psal „Nazdár Danglár!“, za což jsem byl kádrovaný. Když mě pak napopáté vzali na vysokou, tak se na mě nalepila. A potom jsem s ní měl problémy při různých zakázkách, kdy mi říkali, že nechtějí obrázky od nějakého Gertliho, ale od Danglára. Tak jsem si ji začal psát ke jménu a už mi to zůstalo. A jako literární nevzdělanec jsem zjistil až později, že to je silně záporná postava z Monte Christa, že to byla pěkná svině a ještě k tomu bankéř. A já jsem byl chudý student a dobrý člověk, tedy absolutní protiklad. Ale už mi to nikdo neodpáral.

Narodil jste se v Dětvě, prožil jste dětství ve Zvolenu. Jaké okamžiky se Vám z této doby vybaví a co bylo v té době pro vás důležité?
Jako desetiletý jsem přišel doslova z lesa (otec byl lesník) do města (Zvolen) a pro mne byl šokem betonový dvůr, který jsem viděl z okna. Ale potom jsem se nějak otrkal mezi místními lumpy a s bratrem, který vymýšlel texty, jsem si kreslil první komiksy po vzoru Saudka a francouzských Pifů, což byl asi jediný časopis tohoto druhu, který se dal za socíku sehnat kromě nějakých fragmentů, které občas někdo přivezl z Jugošky. A odchod do Bratislavy na střední školu mě asi definitivně přeřadil do městského života.

Je to skutečně pravda, že jste se na vysokou dostal až na pátý pokus? A co vás nejvíc motivovalo, že jste to nevzdal?
Nic jiné nepřipadalo v úvahu. Chtěl jsem být umělec, nechtěl jsem být inženýr ničeho, právník, lékař, a nechtělo se mi učit.

V rozhovoru pro revue Labyrint jste řekl, že ke komiksu vás přivedly Rychlé šípy, potom přišel Superman, Barbarella. Ovlivnil vás někdo i ze slovenské scény? Třeba Jozef Schek?
Schekova Jožinka jsem měl rád, i když jsem ty stripy nebral jako komiks. To byly jen takové jednoduché příběhy, rozkreslené fórky. Ale byly výborné. Až později, když po letech vydali v Čechách Schekovo souborné dílo, jsem si uvědomil, že udělal kupu komiksů a seznámil jsem se s ním. Skvělý čiperný pán. Škoda, že už zemřel.

Jak se vůbec díváte na komiks jako na disciplínu? Dočetla jsem se, že ho nepovažujete za „vysoké umění“…
Na střední školu jsem chodil ještě v hlubokém socíku a tam mě pedagogové přesvědčovali, že je to všechno brak, ale to asi byla povinná ideologická součást výuky. Naopak si myslím, že je to dost těžká práce, dokonce bych řekl, že dřina. A samozřejmě jako v každém jiném oboru, dá se dělat špatně, průměrně, perfektně, takže záběr v komiksu je mimořádně široký, neomezený. A je na výtvarnících a samozřejmě libretistech či čtenářích, případně sběratelích, jak a čím koho osloví.

Viděl jste soutěžní studentské práce soutěže CZ.KOMIKS.15. Co jste na ně říkal?
Myslím, že jsou tam parádní kusy. Je jasné, že komiks zdaleka není forma na vymření.

Kdyby vás některý ze studentů poprosil o tip, jak se stát dobrým, uznávaným a potažmo úspěšným a slavným kreslířem, co byste mu poradil?
Asi by to mělo být neustálé trénování kresby jakéhokoliv druhu. Je to důležitější než sledování aktuální scény, i když neříkám, že to není důležité, ale ne rozhodující.

Řekněte něco víc o kresbách, které od vás uvidíme na výstavě v Brně ve Vaňkovce – určitě to bude Jánošík a co ještě?
Jánošíka jsme vymysleli s kamarádem Dušanem Taragelem pro prázdninové udržení čtenářů Pravdy. Většinou se to řeší romány na pokračování, aby byli čtenáři nuceni sledovat děj pravidelně, ale my jsme si vybrali tu strastiplnější cestu, což je kreslení komiksu. Asi měl úspěch, když se vydavatelství Slovart rozhodlo vydat ho knižně. Dále je tam ukázka z komiksu, který jsem vytvořil na objednávku mého bývalého spolužáka, který má tiskárnu. Koupil nový tiskařský stroj, jenž chtěl důstojně, ale současně vtipně představit svým klientům. To je ten Heidelberg. Byl to můj nejmenší komiks, vyšel ve formátu A6! Další ukázka je z komiksu V tomto městě zdechnul pes, který jsem dělal také jako seriál pro časopis. Libreto napsal Viliam Klimáček, který do té doby psal jen divadelní hry a knihy.

Čemu se nejvíc v současnosti věnujete – kreslíte obrazy, ilustrujete, věnujete se reklamě? A kolik času dnes trávíte komiksem?
V reklamce jsem strávil asi deset let a už bych se skutečně nerad vracel k takovéto formě obživy. Komiksy už v podstatě nedělám. Nenašel jsem zatím text, který by mi za tu dřinu stál, protože většina mých dosavadních komiksů byla politická, což znamená, že fakticky nemají žádnou životnost, jsou to jen vtipnobrutální komentáře politického marasmu, který nás obklopuje a někdy bohužel i zavaluje. A všechny jsem dělal na pokračování, jako objednávku pro nějaké noviny nebo časopis. V současnosti se věnuji ilustracím, novinové kresbě (což je zase politika), ročně nakreslím zhruba 200-250 barevných ilustrací do novin, časopisů, nějaké knižní obálky, divadelní a jiné plakáty a podobné drobnosti, což beru jako takovou náhradu pravidelného příjmu normálně zaměstnaných lidí, což mi ale dost nabourává dlouhodobé malířské plány. Ale ve skutečnosti bych chtěl víc energie věnovat obrazům. Tam nemám žádné mantinely, ale současně nejsem tlačený žádným termínem, což je u mě lenivce trošku problém.

Kam chodíte nejčastěji pro inspiraci?
Život okolo nás je dostatečně inspirativní, já to jen okopíruji a spojím do nějakých nových souvislostí.

Vašimi hrdiny jsou často, řekněme, lidé z podsvětí. Čím to je? Kde se vzal zájem o gangstery a mafiány a spol.?
Kdysi vycházel v Kulturním životě seriál o agentovi Rogerovi Krowiakovi. Jeho otcem byli spisovatelé Peter Pišťanek a Dušan Taragel. Vymysleli slovenskou parodii na Jamese Bonda, ale postupně se do projektu zapojilo asi 10 spisovatelů a já jsem byl ten jednotící prvek, který mu vymyslel podobu a ilustroval jsem všechna pokračování až po finální souborné dílo, které vyšlo knižně u vás. Texty byly prošpikované postavičkami gangsterů, vrahů a podobně pitoreskní verbeže a obrovským množstvím zbraní, kde bylo dost prostoru na vtipy a fórky. Určitě mě to baví víc, než kreslit nějakou krajinku. To dělám jen na dovolených, když kreslím deník nebo pohlednice. Témata jsem postupně přesunul i na plátna, kde zpracovávám různé oblíbené filmy, postavičky, ikony…

Vím, že jste dřív kreslil i pro české noviny, např. pro Mladou frontu, nebo jste ilustroval knihy pro Albatros. Pracujete pro česká média i dnes?
V Česku jsem kreslil pro Premiere, Quo, MF DNES, Týden, Albatros, Argo, už si všechny ty časopisy nepamatuji, nemám archiv, jsem totiž bordelář. Po dobu krize se všechny spolupráce utlumily nebo v rámci šetření prachů zanikly, takže kromě Forbesu už pravidelně nespolupracuju s nikým, myslím. Ale občas u vás dělám výstavy, to je příjemná činnost, protože to vždy někdo jako např. Libor Gronský zorganizuje a já jen namaluji obrazy, haha.

Máte pověst bouřliváka, ale při návštěvě u vás doma na mně dýchala naprosto rodinná atmosféra – zázemí, žena, dvě děti, pes. Co pro vás znamená rodina a čím vám „Vaše ženy“ dokáží udělat radost?
Mojí drahé trvalo dost dlouho, než mne dotlačila k legalizaci našeho vztahu (myslím svatbu) a založení rodiny. Přeci jen to byla radikální změna i pro mne, do té doby bohéma, ale ve skutečnosti jsou pro mě moje „baby“ nejvíc, co mám. Když občas na pár dní odejdu, abych měl klid na práci, po pár hodinách chodím po domě jako nemocný pes a zjistím, že ta samota mi nepomáhá, ale ubíjí mě. Asi nejsem ten správný modelový typ umělce, který potřebuje při tvorbě trpět o samotě. Kromě toho si myslím, že takoví umělci jsou pouze v knihách.

A ještě úplně nakonec se zeptám se na vaše logo – kde se vzala ta myší lebka se zkříženými hnáty?
To se mi prostě líbilo – dá se to vyložit, že jsem přemožitel komerční krysy Mikimauze. Už ho zpracovávám i v obrazech, teď jsem namaloval sérii plakátů na slavné nebo moje oblíbené filmy, ale v hlavní roli ve všech vystupuje MYŠAK.

Jak vás něco takového napadlo?
Jde o projekt Máši Bořkovcové a Markéty Hajské, které mě oslovily, zda bych nechtěla zpracovat jeden ze tří příběhů o ohrožených dětech. Znala jsem jejich předchozí komiksy O pribjehi, líbily se mi a měla jsem chuť vyzkoušet si, jaké to je kreslit komiks, který vychází z reálné skutečnosti. Měla jsem trochu obavu, jestli zvládnu 80 stran, ale nakonec mě přesvědčilo setkání s Lili a její osud. Na dalších dvou příbězích pracují František Loubal a Marek Pokorný. Líbí se mi, že každý příběh má hodně odlišné výtvarné zpracování.

Jak probíhala samotná práce na scénářích? A jak se vám pracovalo s Lili?
Scénáře vychází z rozhovorů, které Máša a Markéta nahrály během mnoha setkání. Dva příběhy staví na vyprávění dvou již téměř dospělých mužů, ale jeden měl být podle postavy, které ještě nebylo 18, takže holky poslaly výzvu do organizací, které pomáhají pěstounským rodinám, že hledají nějaký dobrý příklad pěstounské péče. Na ni se ozvala náhradní maminka Lili, která vlastně díky pěstounství i zcela změnila profesi. Postupně se ukázalo, že to je vlastně mnohem složitější a žádné jednoznačně šťastné konce nejsou.
Práce s Lili byla docela těžká a několikrát jsme uvažovaly, jestli nenajít někoho jiného, protože oproti ostatním byla opravdu mladá, stále žije v pěstounské rodině a během rozhovorů se jí začaly vybavovat i těžké vzpomínky. Nakonec, hlavně díky Máše, která s Lili dokázala navázat docela blízký vztah, se myslím podařilo získat dobrou představu o tom, jaké to je žít v rodině, která poskytuje péči a bezpečí, ale současně stále toužit po rodině původní, ať už byla jakákoliv. Prostor dostala i náhradní maminka, která popisuje pocity a krize, kterými rodina během té doby prošla.

Jak plánujete, že se s komiksy bude pracovat?
Výsledkem budou tři poměrně obsáhlé komiksové příběhy, kdy nejkratší má 80 stran. Vyjít by měly jako tři knížky, které se budou moci koupit zvlášť i dohromady. Většina nákladu se bude rozdávat v dětských domovech a pomáhajících organizacích, ale část, asi 500 kusů, by měla jít do běžné distribuce.

Mluvíte o komiksu na 80 stran, ale kreslíte i stripy, kdy příběh odvyprávíte ve třech obrázcích. Je to těžké?
Je to samozřejmě jiné než kreslit delší komiks. Jak já to vnímám, strip má svůj rytmus a pointu na tři a některé vtipné příhody se do něj prostě nevejdou. Ale je pravda, že mě baví pokusit se občas vystoupit z modelu a udělat strip bez pointy, jen určitý záznam něčeho třebas trapného.

Hodně lidí vás zaregistrovalo jako autorku stripu ZEN ŽEN. Jak jste se k němu dostala?
Strip ZEN ŽEN kreslím do Respektu asi šest let. Původní nápad byl reflektovat svoje zážitky z období, kdy jsem byla s dětmi na mateřské dovolené. Postupně se záběr rozšířil na vztahy a vůbec všecko možné, asi i díky tomu, že ve stripu nevystupuje stále stejná hrdinka a je možné kreslit dál. Vycházím z příhod ze života, z příhod mých sester, blízkých a kamarádů. Poslední asi dva roky také využívám náměty Martina Macha Ondřeje, který je otcem tří malých dcer a je dost vtipnej, takže mám co kreslit, i když mě zrovna nic nenapadá. Na Zen ženech mě na začátku asi nejvíc překvapilo, že věci, které jsem prožívala a měla pocit, že se dějí jen mně, jsou vlastně poměrně univerzální a že jsem srozumitelná. To, že strip stále ještě funguje, alespoň podle reakcí, které se ke mně dostávají, mě moc těší. Vzhledem k tomu, že už jich je momentálně přes 300, tak doufám, že se podaří, aby tento rok vyšly knižně.

Aktuálně vás prý zaměstnává složitost dospívání vašich dětí a to, jak si zachovat nadhled, ať se děje cokoliv. Baví vás přitom kreslit pro děti? A chystáte i vy v tomto směru něco nového?
Kreslit pro děti mě baví. Líbí se mi spousty dětských knih, které teď vycházejí, ale pamatuju se, že jako dítě mě vlastně rozčilovaly ilustrace, které byly příliš umělecké. Chtěla jsem realismus a hodně detailů. Pokud kreslím něco pro děti, řídím se tím, co jsem měla jako dítě ráda já. Momentálně nic pro děti nechystám, tedy kromě komiksu Lili.

Co kromě tohoto komiksu vás ještě zaměstnává? Myslím tím práci pro časopisy, hudbu, návrhy bookletů, navrhování módy…
Díky komiksu o Lili jsem teď neměla prostor na nic jiného, tedy kromě pravidelných ilustrací do sobotní přílohy Orientace Lidových novin a Zen ženu. Jinak dál kreslím obálky knížek, plakáty a ilustrace. Tento rok mám v plánu pracovat se sestrou na její další knize, vydat Zen žen a konečně si udělat čas na volnou tvorbu, což je věc, po které už dlouho toužím a stále jsem to odkládala.

Mimochodem, když mluvíte o sestře, v jednom starším rozhovoru Aňa hovořila o tom, že kdyby vás měla obdarovat něčím, co by vás potěšilo, tak by to byla vila v Toskánsku plná dobrých kamarádů, jídla a hudby. Ještě to platí?
Vila v Toskánsku asi nikdy neuškodí, ale v této chvíli jsem nejspokojenější, když mohu být v Trutnově, odkud pochází můj přítel Jiří Grus. Trutnov miluju a připadá mi jako ideální místo, kde mohu žít. Baví mě lidi, různé spolky, řeka a to, že když člověk přejde silnici, je v lese. Jsem nekritický milovník tohoto města a taky tu mám poprvé v životě vlastní ateliér, což byl můj sen.

Jaké jsou vaše aktuální plány?
Malovat a, to díky nabídce Pauliny Skavové z Trutnovské galerie Uffo, udělat příští léto společnou výstavu naší rodiny - mých sester i naší mámy. Je k tomu i dostatečný důvod, ne že by bez toho nebyl, ale mě často semlely různé okolnosti a nebyl čas věnovat se tomu, co bych opravdu niterně chtěla. Chci zpracovat záznamy snů, které si celoživotně zapisuji, a už jeto dost nutkavé.