Studentská soutěž

Jaký je váš první dojem z festivalu?

Jsem překvapená tím, jak velký rozsah festival má. Je tu neuvěřitelná spousta pavilonů, nejenom oficiálních nakladatelů, ale i nezávislých umělců, kteří publikují svá díla sami, jsou zde pavilony zaměřené jen na určitý žánr, výstavy, různé programy… Takový rozměr jsem opravdu nečekala. Je to velkolepý komiksový festival, právem druhý největší na světě.

Jaká tvorba vás nejvíc zajímala?

Práce nezávislých kreslířů, kteří si vydávají svoje věci sami. Mají většinou hodně osobitý a originální styl, některé práce jsou hodně experimentální a hodně široký je také rozsah stylu a témat, která zpracovávají.

Byl pro vás pobyt na festivalu užitečný a proč? Mimochodem, rozdala jste všechny pohlednice s vašimi pracemi?

Rozdala jsem je příliš brzy, měla jsem si jich vzít víc! :) A zda byl pobyt na festivalu užitečný? Určitě. Mám teď celou řadu kontaktů, které si člověk může zařídit už jen tím, že chodí po festivalu a baví se s lidmi, protože ve stáncích jsou kromě umělců a asistentů i samotní nakladatelé. A také jsem získala kontakty zprostředkovaně díky Rotary klubu. Měla jsem možnost popovídat si například s argentinským kreslířem Lucasem Varelou, výtvarníkem a vysokoškolským pedagogem Géraldem Gorridgem i manažerkou Domu umělců Pili Muñoz. Takže nešlo jen o to vidět co nejvíce výstav, byl tam i ten lidský kontakt, což je neocenitelné.

Co máte v plánu, až se vrátíte?

Až přijedu domů, sednu k počítači a napíšu spoustu mailů a pošlu spoustu svých prací právě lidem, se kterými jsem se seznámila na festivalu. A také musím dokončit do školy jeden komiks na téma Zlozvyk pro paní učitelku Lomovou.

Studujete v Plzni, pocházíte z Prahy…řekněte mi něco o sobě!?

Jsem z Prahy z docela velké rodiny, jsme čtyři sourozenci. Bydlíme v Bohnicích, což je úplně skvělá čtvrť, krásně zelená. A studuju v Plzni, což je trošku nešikovné kvůli přejíždění. Když zrovna nekreslím, tak chodím hodně lézt na zdi.

Podědila jste po někom v rodině talent?

No je to zvláštní, ale co si pamatuju, nebyl v naší rodině nikdo, kdo by inklinoval k nějakému druhu umění. Tak nevím, kde se to ve mně vzalo.

Jaké máte plány s komiksem do budoucna? Chcete se mu věnovat naplno?

Určitě to chci namíchat a věnovat se jak komiksu, tak ilustraci a dělat i jiné projekty. Jeden typ práce podle mne člověk nezvládne dělat dlouho. Moc by se mi líbilo dělat ilustrace profesionálně a ve volném čase se soustředit na vlastní komiksové příběhy.

Vraťme se k příběhu STROM, se kterým jste zvítězila v soutěži CZ.KOMIKS.13. Jak vznikal a jak jste se vlastně o soutěži dozvěděla?

Soutěž hodně propagovala naše škola, posílala nám informace i po studentském mailu. A pak to bylo zveřejněno na všech možných webových stránkách, které se týkají komiksu, takže pokud se člověk jenom trochu zajímá o komiks v Česku, tak ho soutěž nemohla minout. Ten příběh vznikl z úplně kratičké poznámky, kterou jsem si kdysi zapsala do svého notýsku, který mám na základní nápady a na drafty příběhů. Byla o duchovi, který by mohl vzniknout tak, že dítě spadne ze stromu, když na něm něco sbírá. To byl ten původní nápad, ze kterého pak vzniknul čtyřstránkový příběh o klukovi, který se schová na strom a potká tam to strašidlo a spřátelí se s ním. Nicméně dát dohromady tento příběh bylo vzhledem ke čtyřstránkovému omezení docela těžké. V polovině třetí stránky jsem zjistila, že to tam nikdy nemůžu celé nakreslit, takže došlo ke změně pointy. Když nad tím teď přemýšlím, tak to bylo nakonec k lepšímu.

Francouzské město na těch pár dnů ožije neskutečným způsobem, vždyť se na tento ročník prodalo víc než dvě stě tisíc lístků. Jsme v centru a nenechat se ohromit velkolepostí angoulêmského festivalu najednou nelze. Prodejní část festivalu se odehrává v obrovských stanech roztroušených po celém městě. Největší z nich je pavilon velkých nakladatelství, který jako by nebral konce.

Vevnitř jsou natěsnaná knihkupectví rozdělená potištěnými lepenkovými stěnami, takže jejich pravý rozsah objevíte až ve chvíli, kdy vstoupíte dovnitř. Kromě komiksů tam čekají i jejich autoři, posazení v řadě jeden vedle druhého. Přes fronty, které se před nimi hromadí, je nicméně poznáte jen podle plakátu nad jejich hlavami. Tento rok byli přítomni například Enki Bilal, Willem (loni zde získal Grand Prix) nebo Alison Bechdelová, která přijela představit grafický román Are You My Mother?.

Nebel se slovníčkem

Nejzajímavějším místem pro mě byl pavilon nezávislých autorů a malých vydavatelství, kde mají své místo i národní a často velmi specifické komiksy. Tak jsem objevila něco, co se hodně podobalo české antologii Vějíř (nicméně ve švédštině a pouze o netradičním sexu), nebo oddělení náboženského komiksu, které nabídlo například bibli jako líbivou barevnou pseudomangu.

V záplavě stánků na mě vykoukne povědomá tvář – tvář Aloise Nebela z přebalu francouzského vydání. Nadšená z české stopy na festivalu se hrnu ke stolu. Přítomný nakladatel z Presque lune hned začne nadšeně lámanou angličtinou básnit o kvalitách komiksu. Na mou otázku, zda-li je možné příběh z tak specifického prostředí představit v zahraničí, mi ukazuje rozsáhlý slovníček na konci svazku. Je tam podrobně vysvětlen historický kontext, stejně jako všechna jména a detaily.

O kousek dál šťastnou náhodou potkávám Emmu Evansovou, můj internetový vzor. Tato britská ilustrátorka a autorka komiksů se na festival dostala díky univerzitě v Cheltenhamu, která sponzoruje jeden stůl pro nejlepší práce svých studentů. Než jsem se stačila začít rozněžňovat nad jejich školní politikou, dostalo se mi poučení o placeném školství ve Velké Británii: Emma si musela vzít studentskou půjčku a už teď ví, že ji nikdy nebude schopná splatit.

Samotný pavilon patří asijskému komiksu, který se ve velkém věnuje prodeji merchandisingu. Kromě obligátních nindža hvězdic a Narutoheadbandů si na místě můžete pořídit i svůj portrét ve stylu „jak bych vypadal jako protagonista mangy“. Je zde i pavilon věnovaný jen a pouze prodeji originálů.

Zajímavou podívanou představuje pavilon Mladých talentů (Jeunes Talents), kde dává festival prostor mladým kreslířům vystavit svou tvorbu. Tato možnost je mimochodem otevřená i pro zahraniční umělce, stačí včas podat přihlášku.

Angoulêmský festival samozřejmě není zaměřený jen na obchod s komiksy, ale také propaguje výstavy a muzea. Jednou z neoddiskutovatelnou „must see“ součástí Angoulême je Dům autorů (La Maison des Auters). Tato rezidence poskytuje vybraným tvůrcům prostory a podporu na vytvoření projektu, kterým může být komiks nebo animovaný film (vznikli tak například Divoši Lucie Lomové). V části přístupné veřejnosti jsou vystavené práce rezidentů, krása pohledět.

Mám velkou výhodu v tom, že mě na výletu do Angoulême doprovází delegáti brněnského Rotary klubu. Díky jejich spolupráci s francouzskými protějšky si tak můžu promluvit se spoustou lidí, kteří by mě jinak minuli. Manažerka Domu autorů nás bere na soukromou prohlídku ateliérů, později v komiksovém muzeu u řeky si sedáme na kávu s pedagogem ze zdejší komiksové školy. Představuje nám práce svých studentů ve vydaném sborníku – nejsou tam dvě podobná si díla, přesto mají všechna velmi vysokou úroveň. Zdůrazňuje, že jeho cílem je podporovat osobité styly svých studentů, což je na výsledcích vidět.

Little Nemo in Angoulême

V muzeu kromě stálé expozice dějin komiksu probíhá výstava o snech nazvaná Nocturnes, naprostá lahůdka mezi expozicemi. Vystavené jsou jak příběhy snících (z nichž největší prostor je věnován komiksu Little Nemo in Slumberland), tak sny samotné převedené do komiksů. Na stěnách visí násilné sny Davida B., plné válek a boje, poetické akvarely de Crécyho nebo tíživé noční můry Arta Spiegelmana. Už jen samotná instalace bere dech – procházíte se mezi dlouhonohými postelemi (známými právě z Malého Nema), jinde lůžko zabředává do podlahy, jako by se z ní stával tekutý písek, do jiné matrace je zase proražen uhlově černý otvor a v něm pod polštářem schovaná obrazovka, na které běží animovaný film Strach(y) ze tmy. Nádhera.

Festival v Angoulême skýtal celou řadu dalších událostí, o kterých bych mohla mluvit, ale atmosféru toho místa stejně těžko zachytím. Je v jednom okamžiku stejně motivující jako demotivující. Když se procházím mezi závaly komiksů, přepadá mě pocit, že vlastně nemá cenu tvořit cokoli vlastního. V tomhle množství se jeden další komiks naprosto ztratí. Je zde tolik lidí, kteří to dělají déle a lépe a které příští rok stejně odplaví vlna dalších autorů.

A ve stejnou chvíli na mě dolehne: Tolik lidí tvoří tak dobré věci, tak sakra chci být mezi nimi, ne?!